Here is my violin. It's totally acoustic, no electronics at all. Inspired work and Norway — it's called Valhǫllfele or Viola da Valhǫll.
'Experimental Spring Violin'
Check out 'Koka's Violin No. 1' Very interesting experiment, this reminds me of the spacy sounding Yaybahar by Görkem Şen! (by Görkem Şen's) In the man's own words: 'Here is my violin. It's totally acoustic, no electronics at all. Inspired by Norway — it's called Valhǫllfele or Viola da Valhǫll.
Sound is routed directly from under the bridge to a big membrane, through a metal spring. This is the first prototype made with some scrap materials, which I found at Bitraf.
In theory sound can be largely optimised with the use of proper materials, which I already ordered. And yes, please don't judge me for my performance, it is just for the demonstration, I have not practiced a single minute for more then five years.' You can follow here: https://www.facebook.com/k.nikoladze
1. Microphone location
2. Speaker’s natural voice
3. Presence of background music
4. The environment
The frequency make-up of speech
Our speaking voice has three frequency ranges that need to be understood;
1. Fundamentals. The fundamental frequencies of speech occur roughly between 85Hz and 250Hz.
2. Vowels. Vowels sounds contain the maximum energy and power of the voice, occurring between 350Hz and 2KHz.
3. Consonants. Consonants occur between 1.5KHz and 4KHz. They contain little energy but are essential to intelligibility.
What you can do to provide the maximum speech intelligibility for your pastor... and more
"Do jisté míry je to násobení a dělení v reálném čase bez použití čísel," říká zpěvák a hudebník DanBárta
o hudební improvizaci. S Lucií Výbornou si v dopoledním vysílání
čtvrtečního Radiožurnálu povídal nejen o svém improvizačním vystoupení s
Bobby McFerrinem, ale například i o tom, jak vnímá své tělo během zpěvu
nebo co si myslí o současném zájmu politiků o problematiku životního
prostředí....
K tomuto povídání mě
inspiroval Marcin Bornus-Szczyciński, když – aby zdokumentoval, jak je
modální ladění odlišné od temperovaného – líčil vlastní zkušenost, kdy
kdysi začínal vést sbor zaměřený na středověkou liturgii. Měl v něm samé
vynikající zpěváky – čtyři z nich měli dokonce absolutní sluch. A
zkušenost byla tristní – z těch čtyřech dva o absolutní sluch přišli a
další dva sbor opustili. Člověk si může říct, ono to modální ladění je
asi fakt nějaké divné, ale když se nad tím zamyslíte, zapochybujete o
jistotách.
Abychom si rozuměli se všemi, vložím sem výklad pár elementárních pojmů. Hudební sluch
je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi
jednotlivými tóny. Psychologové a hudební pedagogové ho v učebnicích
většinou řadí mezi (z větší části vrozené) vlohy. Těm, kdo laicky řečeno
"hudební sluch nemají", se říká amutici. Opět se tradičně popisuje, že
expresívní amúzie neznamená ztrátu schopnosti analyzovat tón, ale
neschopnost intonovat (zpívat přesně) melodii, a to přesto, že takový
člověk "uvnitř" melodii slyší dobře a je schopen vnímat, že ji nezpívá
správně. Expresívní amúzie se tedy týká spíše dovednosti čistě zpívat než samotného sluchu. Impresívní amúzie
znamená neschopnost nejen správně melodii intonovat, ale i neschopnost
si ji správně představit. Impresívní amutik neslyší, že zpívá falešně a
neslyší, když falešně zpívají ti okolo. Expresívních amutiků je spousta,
impresívních je hodně málo. Naopak absolutní sluch
znamená schopnost nejen vnímat správně nejen relativní složku melodie
(intervaly), ale i její absolutní tonální posazení. Absolutní sluchař si
poslechne nahrávku a řekne vám, že ta skladba je třeba od D. Také umí
vzít do rukou noty a zazpívat dané tóny v jejich správné absolutní
výšce. Tolik teorie, kterou si můžete přečíst leckde.
Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty o hudebním
sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých tonálních
aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). V nich jsou totiž
mnohá slova foneticky v podstatě homofonní, ale jednoznačně se odlišují
melodií. To ve zkratce znamená, že aby se Číňané mohli domluvit, musí
svou řeč v podstatě vyzpívávat – a to melodicky správně. A protože to
(až na malé procento těžce duševně postižených) zvládnou úspěšně, můžeme
klidně konstatovat, že všichni Číňané mají docela dobrý hudební sluch. A
protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme indukcí tvrdit, že i my
všichni máme vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To
znamená, že celá amúzie (opět s výjimkou těžce duševně postižených) není
absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh ve schopnosti, či
možná ještě pravděpodobněji pouze o nevytvořené dovednosti, protože mezi
amutiky jsou třeba kluci, kteří podle zvuku motoru celkem přesně
odhadují jeho otáčky. Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale
není. Skrývá se zde totiž zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat.
Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž dnešní
absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude
pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a = 440Hz. Víme, že v
minulosti se ladilo hloub. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž
(a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o
šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442Hz a americké
orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které
považujeme za jistotu? A to jistotu tak jistou, že 99,9% ladiček vůbec
nepřipustí, že by měly ladit jinak. Víme, že temperované ladění je dítě
osmnáctého století a většina světa ho ve své spontánně provozované
tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje. Máme my "civilizovaní"
Evropané snad nějaký jiný hudební genofond? Uznejme, že je to hloupost.
Temperované ladění nikdo nemá "vrozené". Pokud už by mělo nějakou logiku
nějaké ladění považovat za "vrozené", mělo by jít o přirozené ladění,
které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s psychickými schopnostmi
vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s "absolutním sluchem" nezpívají.
Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny
intervaly falešné a nepřirozené.
Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným,
jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném
kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z
psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o
dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť.
Absolutní sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši
současnou hudební tonalitu a dokážou s touto "referenční" pamětí
brilantně pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s
vizuálním nebo fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů. Když výše uvedené shrnu, dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.
Inspirací k tomu jak, nám může být zkušenost mnoha hudebníků s tím, jak
se do ladění "trefují" oni. Absolutní sluchaři totiž v drtivé většině
mají některé tóny uložené v paměti jako základní kameny své intonace a
ostatní od nich víceméně odvozují. U zpěváků jak toto odvozování, tak
samotná sluchová paměť přitom často bývá spojená se vjemem napětí na
hlasivkách při zpívání daného tónu. Od ranného dětství například znám
písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A
začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude
to zhruba od A. Asi by stačilo tento referenční bod ještě trochu cvičit a
měl bych A v paměti jisté (takhle přece jen v závislosti na denní době,
únavě, teplotě v místnosti a dalších vlivech kolísám). Možná, že si
nyní uvědomíte, že také máte takové nějaké písničky z dětství – a i
kdyby ne, nikdy není pozdě na to si je začít vytvářet. Absolutní sluch
rozhodně nemám, ale jasně vidím, jak by se k němu člověk mohl
dopracovat. A můžete samozřejmě i vy.
Ostatní tóny pak samozřejmě není
problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě) temperované ladění –
máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil – takže s intonací
modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v ní zpívám
muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat temperovaně, takže
mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace. Nepřeučujte se, co
jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně pracné. Učte se zpívat
úplně nové věci, kde si paměťové stopy teprve budete vytvářet. A
samozřejmě – neučte se to u piána nebo jiného de facto rozladěného –
tedy temperovaně naladěného
– nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté
intervaly, nebo – a to je nejlepší – zpívat se učte zcela bez opory
nástroje.
I tenhle hit hraje každá druhá
"stoedoviká" kapela.
To jsem si tuhle vykoledoval CD středověké hudby.
Konkrétně výběr z Guillauma de Machaut. Tedy obal je bezchybný a v
bukletu je pár dobových obrázků, které ještě neznám. Nahrálo ho jakési
momentální sdružení slovutných umělců, kteří si odskočili ke středověku.
Jsou dost slavní a slovutní, aby všem ukázali, jak se to teprve dělá
správně (dokonce na to dostali grant, který jim tiše závidím). Nejmenuji
je. Aby nevznikl pocit, že závidím moc. Z CD totiž zní tak neskonalá
romantická hrůza, že kdybych jmenoval, určitě by mě zažalovali už za
tenhle odstavec. Máte pravdu - středověk je výborná obchodní značka a
schová se pod ni lecos.
Aby
nevznikl pocit, že jsem škarohlíd: Mám to rád, když přijedu na hrad a
tam někdo hudlá, je to bezvadný budič atmosféry. Absolutě tyhle
kvazistředověky respektuju jako "mosty" - první setkání, které časem
povede k tomu začít pátrat po opravdovém středověku.
Prvním mostem často bývají nejrůznější
"chorály". Přesněj ("středověká") duchovní hudba. A budu jmenovat hned
jejich největší protagonisty - benediktinské mnichy ze Silosu. Ti tuhle
hudbu totiž v 20. století proslavili, prodali miliony nosičů, přispěli k
zájmu o středověk. Ale zpívají středověk? Ani omylem. Zpívají sice
duchovní písně, samozřejmě pocházející ze středověkých sborníků, ale o
rekonstrukci jejich středověkého znění rozhodně nejde. Aby to
nevypadalo, že je haním - ono je ani nenapadne, že by o něco takového
jít mělo. Zpívají písně pro potřeby své liturgie. Jde o kompletně
moderní liturgii, uvědomme si, že od středověku prošla několika
církevními reformami. A jde o kompletně moderní způsob zpěvu. Je to
krásné, souhlasím. Nežijme ale v iluzi, že slyšíme totéž, co ve
středověku. Kdybychom chtěli dělat aspoň malou exkurzi do středověku,
měli bychom spíš zamířit na blízký východ do mešity, do řeckého kostela
na Balkán, nebo aspoň v sobotu do synagogy.
Středověká liturgie se totiž vůbec
nepodobala té naší, a co na ní znělo, byste v prodejně CD sotva řadili
kamsi mezi "ambient" a "new age". Byla velmi temperamentní, emotivní, ve
značně rychlém tempu a až do 13. století bylo běžné, že se při ní
tančilo a bubnovalo, protože několik bubeníků bylo v kostele běžnějším
jevem než varhaník. Ale k tomu se ještě vrátím.
Dalším mostem jsou ty různé "středověké"
kapely na různých slavnostech, středověkých hospodách atd. I ty jsou na
hony vzdáleny středověké hudbě.
Co hrají? Inu zčásti opravdu středověkou
hudbu, ovšem v naprosté většině případů z notových přepisů, které
pořídili národní buditelé ve druhé půlce 19. stol. A ti, protože o věci
sami moc neznali, přepisovali naprosto, řekl bych, uvolněně. Rytmus a
frázování se v polovině případů ani nepodobají kritickému přepisu, který
z autentických materiálů umíme přečíst dnes. V nemalé části případů
hrají hudbu, o jejímž nestředověkém původu ani netuší. Zcela běžně se
tam míchají písničky z 16.-18. století, některých případech - zvlášť
jde-li o německý středověk, jde o zcela moderní melodie napsané na
kompilát původních textů (od nichž se nám melodie nedochovala). Kde kdo
by přísahal na původnost skotské písně o dvou havranech. Pravdou je, že
text je kompilátem, který poskládal G. Byron z útržků středověkých textů
a "opatřil" ho nápěvem z počátku 18. století. Půlka "středověkých"
kapel ji má v repertoáru.
Nemluvím o tom, že netuší o zdobení,
melismatech a dalších pěveckých finesách, které se až do 19. století
nezapisovaly, protože vycházely z tradice i složitých interpretačních
pravidel - které středověkému hudebníkovi byly stejně přirozené, jako
tomu modernímu vzdálené. A jen na okraj - slyšeli jste někdy varhanní
rejstřík "vox humana" na barokních a renesančních varhanách? Při
představě, že touhle technikou se zpívalo, dnešní zpěváci i západní
mniši v hrůze utíkají, protože takové bečení odporuje všem našim dnešním
estetickým ideálům. Stejně jako středověká střevovými strunami
ostruněná a autenticky naladěná fidula se zvukově pohybuje víc mezi
saxofonem a nenamazanými dveřmi, než že by měla cokoli společného se
zvukem moderních houslí. A středověký posluchač by se k tomu všemu
nejspíš otřepal nad moderními houslisty s jejich vibratem.
Na co takové kapely hrajou? Má to kovové
struny, pražce natlučené do hmatníku...? Ano, struny ze 16. století a
pražce ze století devatenáctého.
Začnou píseň krásným tklivým d-moll? To
přece byla tónina typická pro středověk, nebo ne? Opravdu těžko.
Harmonický souzvuk, akord, poznala evropská hudba až na přelomu 16. a
17. století (a neevropská jej nasákla až ve 20. století pod naším
vlivem). Jakákoli akordická hra je ve středověké hudbě naprostý nonsens.
Stejně jako neznali mollové nebo durové tóniny. Užívali desítky
(nejběžnějších bylo prvních 8) tonálních modů, které vycházely z
přirozeného ladění a opět velmi rafinovaně posilovaly účinky melodie.
Tonální prostor, ladění, to nás od
středověké hudby dělí na míle. Moderní laik (co laik, i většina
muzikantů) nezapochybuje o tom, jak ladit: Vždyť máme ladičky,
klavíry... Ouha! Všechno špatně. Všechny ty vymoženosti počítají s
temperovaným laděním, které jak víme vzniklo v 18. století. Je zvláštní
tím, že všechny intervaly jsou v něm od sebe stejně daleko, dá se v něm
transponovat - a na druhou stranu všechny intervaly s výjimkou oktáv
jsou falešné. Některé neúnosně. Středověký hudebník by nás za
temperované ladění hnal vidlemi.
Že to laik nepozná? Ale samozřejmě
pozná! Pokud poslechnete muezzína svolávajícího k modlidbě, bude vám
jasné, že to není naše tonální soustava. Na Blízkém východě dodnes hudbu
cítí ve starých tonálních modech. Jejich hudba neprošla tou cestou,
jakou naše. Jenže, jde-li o středověk, oni jsou tisíckrát blíž.
Středověkou hudbu by měli hrát lidé,
kteří to vědí a hrát (zpívat) ji umí. Když slovutný umělec zahraje a
zazpívá s vážným úmyslem "cosi středověkého", činí se směšným. A smutné
na tom je, že autoritou své osobnosti přesvědčuje ostatní, že tak je to
správně.
Středověká hudba je výlet do jiného
světa, jiného myšlení, jiného estetického ideálu. Nestačí najít
romantický přepis středověkého songu, chce to odvahu se vzdát "jistoty"
svých představ o tom, co je středověká hudba, a zkusit hledat tu pravou.
A aspoň malou laskominu na závěr: Koukněte http://tasbeha.org/
Najdete tam pořádnou porci koptské liturgie. (Kterou můžete bezplatně a
legálně stahovat a stahovat... každý den další.) Je na ní výjimečné,
že po stránce formální i víceméně hudební zakonzervovává stav liturgie z
nejrannějších křesťanských časů. Co uslyšíte, se středověké liturgii
blížíí stokrát víc než vše, co jste si s visačkou "středověký chorál"
pořídili kdykoli předtím.
A pokud vás čtení o historii a
její souvislosti se světem, tak jak je píšu na tomhle blogu, dnes baví,
třeba vás bude bavit i knížka Dějepis pod lavicí & kterou chystám a bude snad někdy na konci roku.
17.2.2011 Najdete v rubrice Hudba jinakPiáno jede facto rozladěný – tedy temperovaně naladěný – nástroj,napsalpřed čtyřmi lety na jednom ze svých blogů Tomáš Houška,
učitel, hudebník a sborový zpěvák, otevřený jiným a moderním formám
výuky i hry, který jako jeden z mála nepodlehl nátlaku konzervativního
stylu drezurní výuky hudby a zůstal svůj. Protože mne řada čtenářů a
seminaristů celé roky žádala o přesnější vysvětlení mého „odporu“
k temperovanému ladění (prý jestli to někdy napsal i někdo jiný než já),
plním slib, a ocituji názory dogmatem současné hudby nezkorumpovaného
hudebníka jak na tzv. absolutní sluch, tak především na tzv. temperované
ladění (rozuměj: rozladění západní hudby).
Hudební sluch je schopnost analyzovat
pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi jednotlivými tóny. Psychologové
a hudební pedagogové ho v učebnicích většinou řadí mezi (z větší části
vrozené) vlohy. Absolutní sluchař si poslechne nahrávku a řekne vám, že
ta skladba je třeba od D. Také umí vzít do rukou noty a zazpívat dané
tóny v jejich správné absolutní výšce. Tolik teorie, kterou si můžete
přečíst leckde. Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty
o hudebním sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých
tonálních aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). Všichni
Číňané mají docela dobrý hudební sluch (jinak by se nedomluvili), a
protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme tvrdit, že i my všichni máme
vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To znamená, že
celá amúzie není absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh.
Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale není. Skrývá se zde totiž
zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat.Vzpomínáte na sérii mých článků s názvem Hudebníhluch neexistuje?
Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž
dnešní absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude
pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a=440Hz. Víme, že v
minulosti se ladilo hlouběji. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž
(a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o
šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442 a americké
orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které
považujeme za jistotu? Víme, že temperované ladění je dítě osmnáctého století avětšina světa ho ve své spontánně provozované tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje.
Na tomto příkladu občas, většinou marně, vysvětluji hudební reflexi
zrychlování celé společnosti, viz citát Konfucia, že abys zjistil, jak
je na tom (morálně, sociálně, filosoficky) ta která společnost,
poslechni si, jaké písně zpívají a jakou hudbu hrají. Starý mistr by
poslechem vzorků současných rozhlasových vysílání jistě usoudil, že naše
společnost je spolek roztěkaných netrpělivých a ticha uvnitř se
obávajících nedůvěryhodných a za povrchní konzumací zážitků spěchajících
neurotiků.
Temperované ladění nikdo nemá „vrozené“. Pokud už by
mělo nějakou logiku nějaké ladění považovat za „vrozené“, mělo by jít o
přirozené ladění, které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s
psychickými schopnostmi vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s „absolutním sluchem“ nezpívají. Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny intervaly falešné a nepřirozené.
Zopakujme si a dejme do souvislostí: indičtí duchovní a
hudební mistři (spolu s dávnými taoisty a šamany) vědí velmi dobře o
přímé souvislosti hudby (hlasu) a emoční nevyrovnanosti člověka (a proto
neužívají principy harmonie, tedy Nebes, protože si ji člověk, který je
spíše emocionální, než racionální (tedy rozladěný) nezaslouží: svou
pozitivní hudbou směřují k duchovnosti a případně léčí jen za užití
rytmu a melodie… a také chytrého využívání neudeřených alikvotů). Nebo
jinak, běžný člověk současnosti nedokáže „naslouchat“ rytmům a melodiím
svého těla, a tak nerozezná včas případné rozladění, které by šlo znovu
vyladit jen zazpíváním příslušné písničky: nejen že pak nevyužije
evolučních potenciálů (dosáhnout osvícení), ale překáží svými
nezvládnutými emocemi a ignorancí svému imunitnímu systému a je neustále
nemocný a podrážděný.
Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným,
jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném
kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z
psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o
dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť.Absolutní
sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši současnou
hudební tonalitu a dokážou s touto „referenční“ pamětí brilantně
pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s vizuálním nebo
fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů. Když výše uvedené shrneme,
dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.
Díky za tohle odbornější vysvětlení a demytizování diktátu
„vážných“ hudebníků: proto jsem celé ty roky coby muzikoterapeut
používal „nenaladitelné“ a tzv. primitivní hudební nástroje (bubny,
didžeridu, tibetské mísy). Tomáš Houška navíc z vlastní zkušenosti umí
poradit, jak nevylít s vaničkou i dítě…
Od ranného dětství například znám písničku Láska, bože láska od
A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A začnu-li dnes tuto písničku bez
nějakého velkého uvažování zpívat, bude to zhruba od A. Ostatní tóny pak
samozřejmě není problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě)
temperované ladění – máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil – takže
s intonací modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v
ní zpívám muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat
temperovaně, takže mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace.
Nepřeučujte se, co jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně
pracné. Učte se zpívat úplně nové věci, kde si paměťové stopy
teprve budete vytvářet. A samozřejmě – neučte se to u piána nebo jiného
de facto rozladěného – tedy temperovaně naladěného – nástroje. Buď si
brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté intervaly, nebo – a to
je nejlepší – zpívat se učte zcela bez opory nástroje.
A právě tahle zkušenost „vysvobození“ z diktátu konzervativní výuky
hudby u nás pak pozve k dalším zvukovým a duchovním objevům, například
v rámci objevování dolmenů:
Myslím, že správný název těchto staveb v Bretagni je Zpívající kámen, protože jsou stavěné tak, aby stropní deska (většinou žulová a vážící i desítky tun) co nejlépe rezonovala – zněla.
Každý má “svůj tón”, rozezpíváte-li uvnitř na správném místě ten, na
který je dolmen naladěn, rozezvučí se váš hlas velkým množstvím alikvotů
a dolmen celý se rozezní nádherným kulatým flétnovým zvukem – a rozechvějí se, až jsme občas měli strach, aby nám stropní deska nepukla nad hlavou. Nepukla – řízené
rozvibrování na vlastním rezonančním kmitočtu kamene byl totiž asi
způsob jak sem byly obrovské desky stěhovány, a to i ze vzdálenosti
mnoha kilometrů.
Jinými slovy, a dovedeno dál a výš než kam dohlédnou osnovy hudebních
škol, tohle (zdánlivě nedůležité) vysvobození z hudebního otroctví
temperovaného (roz)ladění odvážného člověka otevře jiným, důležitějším
(frekvenčním) vztahům a souvislostem, a umožní mu začít chápat a užasle
obdivovat jak (slyšitelně) vzájemnou propojenost všeho, tak moudrost
předků a mistrů různých kultur, kteří již kdysi na vlastní uši a těla
objevili to, co dnes objevují největší fyzici, matematici a myslitelé:
že svět a vesmír (ale i lidské tělo) ladí, a hudba je druhou stranou
mince duchovnosti (a naopak).
Předpokládá
se, že absolutní sluch se dá naučit, protože jeho významnou složkou je
sluchová paměť v kombinaci s dobře rozvinutým hudebním sluchem (Houška,
2007).
... Středověká liturgie se totiž vůbec nepodobala té naší, a co na ní znělo,
byste v prodejně CD sotva řadili kamsi mezi "ambient" a "new age". Byla
velmi temperamentní, emotivní, ve značně rychlém tempu a až do 13.
století bylo běžné, že se při ní tančilo a bubnovalo, protože několik
bubeníků bylo v kostele běžnějším jevem než varhaník. Ale k tomu se
ještě vrátím...
japonština je aglutinační jazyk
čínština je jazyk tónový
Čínština je slabičný jazyk (slabika je nejmenší a základní jazykovou jednotkou, která má výslovnost, lze ji zapsat a nese význam), tónový jazyk (melodie, kterou se slabika intonuje, určuje její význam)...
Inspirací k tomu jak, nám může být zkušenost mnoha hudebníků s tím, jak
se do ladění "trefují" oni. Absolutní sluchaři totiž v drtivé většině
mají některé tóny uložené v paměti jako základní kameny své intonace a
ostatní od nich víceméně odvozují. U zpěváků jak toto odvozování, tak
samotná sluchová paměť přitom často bývá spojená se vjemem napětí na
hlasivkách při zpívání daného tónu. Od ranného dětství například znám
písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A
začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude
to zhruba od A. Asi by stačilo tento referenční bod ještě trochu cvičit a
měl bych A v paměti jisté (takhle přece jen v závislosti na denní době,
únavě, teplotě v místnosti a dalších vlivech kolísám). Možná, že si
nyní uvědomíte, že také máte takové nějaké písničky z dětství – a i
kdyby ne, nikdy není pozdě na to si je začít vytvářet. Absolutní sluch
rozhodně nemám, ale jasně vidím, jak by se k němu člověk mohl
dopracovat. A můžete samozřejmě i vy.
– nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté
intervaly, nebo – a to je nejlepší – zpívat se učte zcela bez opory
nástroje.
