Oct 4, 2013

Jul 30, 2013

Evolution Of The Electric Guitar

Evolution Of The Electric Guitar




Evolution Of The Electric Guitar

by  Paul Cox
























Feb 23, 2013

Hudební a absolutní sluch

Hudební a absolutní sluch



Hudební a absolutní sluch

K tomuto povídání mě inspiroval Marcin Bornus-Szczyciński, když – aby zdokumentoval, jak je modální ladění odlišné od temperovaného – líčil vlastní zkušenost, kdy kdysi začínal vést sbor zaměřený na středověkou liturgii. Měl v něm samé vynikající zpěváky – čtyři z nich měli dokonce absolutní sluch. A zkušenost byla tristní – z těch čtyřech dva o absolutní sluch přišli a další dva sbor opustili. Člověk si může říct, ono to modální ladění je asi fakt nějaké divné, ale když se nad tím zamyslíte, zapochybujete o jistotách. Abychom si rozuměli se všemi, vložím sem výklad pár elementárních pojmů.
Hudební sluch
je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi jednotlivými tóny. Psychologové a hudební pedagogové ho v učebnicích většinou řadí mezi (z větší části vrozené) vlohy. Těm, kdo laicky řečeno "hudební sluch nemají", se říká amutici. Opět se tradičně popisuje, že expresívní amúzie neznamená ztrátu schopnosti analyzovat tón, ale neschopnost intonovat (zpívat přesně) melodii, a to přesto, že takový člověk "uvnitř" melodii slyší dobře a je schopen vnímat, že ji nezpívá správně.
Expresívní amúzie
se tedy týká spíše dovednosti čistě zpívat než samotného sluchu.
Impresívní amúzie znamená neschopnost nejen správně melodii intonovat, ale i neschopnost si ji správně představit. Impresívní amutik neslyší, že zpívá falešně a neslyší, když falešně zpívají ti okolo. Expresívních amutiků je spousta, impresívních je hodně málo.
Naopak absolutní sluch znamená schopnost nejen vnímat správně nejen relativní složku melodie (intervaly), ale i její absolutní tonální posazení. Absolutní sluchař si poslechne nahrávku a řekne vám, že ta skladba je třeba od D. Také umí vzít do rukou noty a zazpívat dané tóny v jejich správné absolutní výšce. Tolik teorie, kterou si můžete přečíst leckde.

Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty o hudebním sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých tonálních aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). V nich jsou totiž mnohá slova foneticky v podstatě homofonní, ale jednoznačně se odlišují melodií. To ve zkratce znamená, že aby se Číňané mohli domluvit, musí svou řeč v podstatě vyzpívávat – a to melodicky správně. A protože to (až na malé procento těžce duševně postižených) zvládnou úspěšně, můžeme klidně konstatovat, že všichni Číňané mají docela dobrý hudební sluch. A protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme indukcí tvrdit, že i my všichni máme vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To znamená, že celá amúzie (opět s výjimkou těžce duševně postižených) není absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh ve schopnosti, či možná ještě pravděpodobněji pouze o nevytvořené dovednosti, protože mezi amutiky jsou třeba kluci, kteří podle zvuku motoru celkem přesně odhadují jeho otáčky. Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale není. Skrývá se zde totiž zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat.

Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž dnešní absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a = 440Hz. Víme, že v minulosti se ladilo hloub. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž (a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442Hz a americké orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které považujeme za jistotu? A to jistotu tak jistou, že 99,9% ladiček vůbec nepřipustí, že by měly ladit jinak. Víme, že temperované ladění je dítě osmnáctého století a většina světa ho ve své spontánně provozované tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje. Máme my "civilizovaní" Evropané snad nějaký jiný hudební genofond? Uznejme, že je to hloupost.
Temperované ladění nikdo nemá "vrozené". Pokud už by mělo nějakou logiku nějaké ladění považovat za "vrozené", mělo by jít o přirozené ladění, které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s psychickými schopnostmi vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s "absolutním sluchem" nezpívají. Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny intervaly falešné a nepřirozené.

Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným, jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť. Absolutní sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši současnou hudební tonalitu a dokážou s touto "referenční" pamětí brilantně pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s vizuálním nebo fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů.
Když výše uvedené shrnu, dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.



eS Inspirací k tomu jak, nám může být zkušenost mnoha hudebníků s tím, jak se do ladění "trefují" oni. Absolutní sluchaři totiž v drtivé většině mají některé tóny uložené v paměti jako základní kameny své intonace a ostatní od nich víceméně odvozují. U zpěváků jak toto odvozování, tak samotná sluchová paměť přitom často bývá spojená se vjemem napětí na hlasivkách při zpívání daného tónu. Od ranného dětství například znám písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude to zhruba od A. Asi by stačilo tento referenční bod ještě trochu cvičit a měl bych A v paměti jisté (takhle přece jen v závislosti na denní době, únavě, teplotě v místnosti a dalších vlivech kolísám). Možná, že si nyní uvědomíte, že také máte takové nějaké písničky z dětství – a i kdyby ne, nikdy není pozdě na to si je začít vytvářet. Absolutní sluch rozhodně nemám, ale jasně vidím, jak by se k němu člověk mohl dopracovat. A můžete samozřejmě i vy.

Ostatní tóny pak samozřejmě není problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě) temperované ladění – máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil – takže s intonací modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v ní zpívám muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat temperovaně, takže mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace. Nepřeučujte se, co jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně pracné. Učte se zpívat úplně nové věci, kde si paměťové stopy teprve budete vytvářet. A samozřejmě – neučte se to u piána nebo jiného de facto rozladěného – tedy temperovaně naladěného :-)nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté intervaly, nebo – a to je nejlepší – zpívat se učte zcela bez opory nástroje.


Pár odkazů na mé další texty k tématu:


Autor: Tomáš Houška

zdroj




Mýtus středověké hudby

čtvrtek 28. leden 2010 10:28
I tenhle hit hraje každá druhá
"stoedoviká" kapela.

To jsem si tuhle vykoledoval CD středověké hudby. Konkrétně výběr z Guillauma de Machaut. Tedy obal je bezchybný a v bukletu je pár dobových obrázků, které ještě neznám. Nahrálo ho jakési momentální sdružení slovutných umělců, kteří si odskočili ke středověku. Jsou dost slavní a slovutní, aby všem ukázali, jak se to teprve dělá správně (dokonce na to dostali grant, který jim tiše závidím). Nejmenuji je. Aby nevznikl pocit, že závidím moc. Z CD totiž zní tak neskonalá romantická hrůza, že kdybych jmenoval, určitě by mě zažalovali už za tenhle odstavec. Máte pravdu - středověk je výborná obchodní značka a schová se pod ni lecos.
 
Aby nevznikl pocit, že jsem škarohlíd: Mám to rád, když přijedu na hrad a tam někdo hudlá, je to bezvadný budič atmosféry. Absolutě tyhle kvazistředověky respektuju jako "mosty" - první setkání, které časem povede k tomu začít pátrat po opravdovém středověku.
 
Prvním mostem často bývají nejrůznější "chorály". Přesněj ("středověká") duchovní hudba. A budu jmenovat hned jejich největší protagonisty - benediktinské mnichy ze Silosu. Ti tuhle hudbu totiž v 20. století proslavili, prodali miliony nosičů, přispěli k zájmu o středověk. Ale zpívají středověk? Ani omylem. Zpívají sice duchovní písně, samozřejmě pocházející ze středověkých sborníků, ale o rekonstrukci jejich středověkého znění rozhodně nejde. Aby to nevypadalo, že je haním - ono je ani nenapadne, že by o něco takového jít mělo. Zpívají písně pro potřeby své liturgie. Jde o kompletně moderní liturgii, uvědomme si, že od středověku prošla několika církevními reformami. A jde o kompletně moderní způsob zpěvu. Je to krásné, souhlasím. Nežijme ale v iluzi, že slyšíme totéž, co ve středověku. Kdybychom chtěli dělat aspoň malou exkurzi do středověku, měli bychom spíš zamířit na blízký východ do mešity, do řeckého kostela na Balkán, nebo aspoň v sobotu do synagogy.
 
Středověká liturgie se totiž vůbec nepodobala té naší, a co na ní znělo, byste v prodejně CD sotva řadili kamsi mezi "ambient" a "new age". Byla velmi temperamentní, emotivní, ve značně rychlém tempu a až do 13. století bylo běžné, že se při ní tančilo a bubnovalo, protože několik bubeníků bylo v kostele běžnějším jevem než varhaník. Ale k tomu se ještě  vrátím.
 
Dalším mostem jsou ty různé "středověké" kapely na různých slavnostech, středověkých hospodách atd. I ty jsou na hony vzdáleny středověké hudbě.
 
Co hrají? Inu zčásti opravdu středověkou hudbu, ovšem v naprosté většině případů z notových přepisů, které pořídili národní buditelé ve druhé půlce 19. stol. A ti, protože o věci sami moc neznali, přepisovali naprosto, řekl bych, uvolněně. Rytmus a frázování se v polovině případů ani nepodobají kritickému přepisu, který z autentických materiálů umíme přečíst dnes. V nemalé části případů hrají hudbu, o jejímž nestředověkém původu ani netuší. Zcela běžně se tam míchají písničky z 16.-18. století,  některých případech - zvlášť jde-li o německý středověk, jde o zcela moderní melodie napsané na kompilát původních textů (od nichž se nám melodie nedochovala). Kde kdo by přísahal na původnost skotské písně o dvou havranech. Pravdou je, že text je kompilátem, který poskládal G. Byron z útržků středověkých textů a "opatřil" ho nápěvem z počátku 18. století. Půlka "středověkých"  kapel ji má v repertoáru.
Nemluvím o tom, že netuší o zdobení, melismatech a dalších pěveckých finesách, které se až do 19. století nezapisovaly, protože vycházely z tradice i složitých interpretačních pravidel - které středověkému hudebníkovi byly stejně přirozené, jako tomu modernímu vzdálené. A jen na okraj - slyšeli jste někdy varhanní rejstřík "vox humana" na barokních a renesančních varhanách? Při představě, že touhle technikou se zpívalo, dnešní zpěváci i západní mniši v hrůze utíkají, protože takové bečení odporuje všem našim dnešním estetickým ideálům. Stejně jako středověká střevovými strunami ostruněná a autenticky naladěná fidula se zvukově pohybuje víc mezi saxofonem a nenamazanými dveřmi, než že by měla cokoli společného se zvukem moderních houslí. A středověký posluchač by se k tomu všemu nejspíš otřepal nad moderními houslisty s jejich vibratem.
  
Na co takové kapely hrajou? Má to kovové struny, pražce natlučené do hmatníku...? Ano, struny ze 16. století a pražce ze století devatenáctého.
 
Začnou píseň krásným tklivým d-moll? To přece byla tónina typická pro středověk, nebo ne? Opravdu těžko. Harmonický souzvuk, akord, poznala evropská hudba až na přelomu 16. a 17. století (a neevropská jej nasákla až ve 20. století pod naším vlivem). Jakákoli akordická hra je ve středověké hudbě naprostý nonsens. Stejně jako neznali mollové nebo durové tóniny. Užívali desítky (nejběžnějších bylo prvních 8) tonálních modů, které vycházely z přirozeného ladění a opět velmi rafinovaně posilovaly účinky melodie.
 
Tonální prostor, ladění, to nás od středověké hudby dělí na míle. Moderní laik (co laik, i většina muzikantů) nezapochybuje o tom, jak ladit: Vždyť máme ladičky, klavíry... Ouha! Všechno špatně. Všechny ty vymoženosti počítají s temperovaným laděním, které jak víme vzniklo v 18. století. Je zvláštní tím, že všechny intervaly jsou v něm od sebe stejně daleko, dá se v něm transponovat - a na druhou stranu všechny intervaly s výjimkou oktáv jsou falešné. Některé neúnosně. Středověký hudebník by nás za temperované ladění hnal vidlemi.
 
Že to laik nepozná? Ale samozřejmě pozná! Pokud poslechnete muezzína svolávajícího k modlidbě, bude vám jasné, že to není naše tonální soustava. Na Blízkém východě dodnes hudbu cítí ve starých tonálních modech. Jejich hudba neprošla tou cestou, jakou naše. Jenže, jde-li o středověk, oni jsou tisíckrát blíž.
Středověkou hudbu by měli hrát lidé, kteří to vědí a hrát (zpívat) ji umí. Když slovutný umělec zahraje a zazpívá s vážným úmyslem "cosi středověkého", činí se směšným. A smutné na tom je, že autoritou své osobnosti přesvědčuje ostatní, že tak je to správně.
 
Středověká hudba je výlet do jiného světa, jiného myšlení, jiného estetického ideálu. Nestačí najít romantický přepis středověkého songu, chce to odvahu se vzdát "jistoty" svých představ o tom, co je středověká hudba, a zkusit hledat tu pravou.
 
A aspoň malou laskominu na závěr: Koukněte http://tasbeha.org/ Najdete tam pořádnou porci koptské liturgie. (Kterou můžete bezplatně a legálně stahovat a stahovat... každý den další.)  Je na ní výjimečné, že po stránce formální i víceméně hudební zakonzervovává stav liturgie z nejrannějších křesťanských časů. Co uslyšíte, se středověké liturgii blížíí stokrát víc než  vše, co jste si s visačkou "středověký chorál" pořídili kdykoli předtím.


A pokud vás čtení o historii a její souvislosti se světem, tak jak je píšu na tomhle blogu, dnes baví, třeba vás bude bavit i knížka Dějepis pod lavicí & kterou chystám a bude snad někdy na konci roku. 

Tomáš Houška

zdroj:








Hudební sluch a temperované ladění


Hudební sluch a temperované ladění

17.2.2011 Piáno je de facto rozladěný –  tedy temperovaně naladěný – nástroj, napsal před čtyřmi lety na jednom ze svých blogů Tomáš Houška, učitel, hudebník a sborový zpěvák, otevřený jiným a moderním formám výuky i hry, který jako jeden z mála nepodlehl nátlaku konzervativního stylu drezurní výuky hudby a zůstal svůj. Protože mne řada čtenářů a seminaristů celé roky žádala o přesnější vysvětlení mého „odporu“ k temperovanému ladění (prý jestli to někdy napsal i někdo jiný než já), plním slib, a ocituji názory dogmatem současné hudby nezkorumpovaného hudebníka jak na tzv. absolutní sluch, tak především na tzv. temperované ladění (rozuměj: rozladění západní hudby).


Hudební sluch je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi jednotlivými tóny. Psychologové a hudební pedagogové ho v učebnicích většinou řadí mezi (z větší části vrozené) vlohy. Absolutní sluchař si poslechne nahrávku a řekne vám, že ta skladba je třeba od D. Také umí vzít do rukou noty a zazpívat dané tóny v jejich správné absolutní výšce. Tolik teorie, kterou si můžete přečíst leckde. Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty o hudebním sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých tonálních aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). Všichni Číňané mají docela dobrý hudební sluch (jinak by se nedomluvili), a protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme tvrdit, že i my všichni máme vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To znamená, že celá amúzie není absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh. Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale není. Skrývá se zde totiž zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat. Vzpomínáte na sérii mých článků s názvem Hudební hluch neexistuje?

Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž dnešní absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a=440Hz. Víme, že v minulosti se ladilo hlouběji. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž (a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442 a americké orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které považujeme za jistotu? Víme, že temperované ladění je dítě osmnáctého století a většina světa ho ve své spontánně provozované tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje.

 Na tomto příkladu občas, většinou marně, vysvětluji hudební reflexi zrychlování celé společnosti, viz citát Konfucia, že abys zjistil, jak je na tom (morálně, sociálně, filosoficky) ta která společnost, poslechni si, jaké písně zpívají a jakou hudbu hrají. Starý mistr by poslechem vzorků současných rozhlasových vysílání jistě usoudil, že naše společnost je spolek roztěkaných netrpělivých a ticha uvnitř se obávajících nedůvěryhodných a za povrchní konzumací zážitků spěchajících neurotiků.

 Temperované ladění nikdo nemá „vrozené“. Pokud už by mělo nějakou logiku nějaké ladění považovat za „vrozené“, mělo by jít o přirozené ladění, které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s psychickými schopnostmi vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s „absolutním sluchem“ nezpívají. Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny intervaly falešné a nepřirozené. 

 Zopakujme si a dejme do souvislostí: indičtí duchovní a hudební mistři (spolu s dávnými taoisty a šamany) vědí velmi dobře o přímé souvislosti hudby (hlasu) a emoční nevyrovnanosti člověka (a proto neužívají principy harmonie, tedy Nebes, protože si ji člověk, který je spíše emocionální, než racionální (tedy rozladěný) nezaslouží: svou pozitivní hudbou směřují k duchovnosti a případně léčí jen za užití rytmu a melodie… a také chytrého využívání neudeřených alikvotů). Nebo jinak, běžný člověk současnosti nedokáže „naslouchat“ rytmům a melodiím svého těla, a tak nerozezná včas případné rozladění, které by šlo znovu vyladit jen zazpíváním příslušné písničky: nejen že pak nevyužije evolučních potenciálů (dosáhnout osvícení), ale překáží svými nezvládnutými emocemi a ignorancí svému imunitnímu systému a je neustále nemocný a podrážděný.

Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným, jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť. Absolutní sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši současnou hudební tonalitu a dokážou s touto „referenční“ pamětí brilantně pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s vizuálním nebo fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů. Když výše uvedené shrneme, dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.

 Díky za tohle odbornější vysvětlení a demytizování diktátu „vážných“ hudebníků: proto jsem celé ty roky coby muzikoterapeut používal „nenaladitelné“ a tzv. primitivní hudební nástroje (bubny, didžeridu, tibetské mísy). Tomáš Houška navíc z vlastní zkušenosti umí poradit, jak nevylít s vaničkou i dítě…

Od ranného dětství například znám písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude to zhruba od A. Ostatní tóny pak samozřejmě není problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě) temperované ladění – máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil  takže s intonací modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v ní zpívám muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat temperovaně, takže mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace. Nepřeučujte se, co jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně pracné. Učte se zpívat úplně nové věci, kde si paměťové stopy teprve budete vytvářet. A samozřejmě –  neučte se to u piána nebo jiného de facto rozladěného –  tedy temperovaně naladěného – nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté intervaly, nebo – a to je nejlepší –  zpívat se učte zcela bez opory nástroje.

A právě tahle zkušenost „vysvobození“ z diktátu konzervativní výuky hudby u nás pak pozve k dalším zvukovým a duchovním objevům, například v rámci objevování dolmenů:

Myslím, že správný název těchto staveb v Bretagni je Zpívající kámen, protože jsou stavěné tak, aby stropní deska (většinou žulová a vážící i desítky tun) co nejlépe rezonovala  zněla. Každý má “svůj tón”, rozezpíváte-li uvnitř na správném místě ten, na který je dolmen naladěn, rozezvučí se váš hlas velkým množstvím alikvotů a dolmen celý se rozezní nádherným kulatým flétnovým zvukem  a rozechvějí se, až jsme občas měli strach, aby nám stropní deska nepukla nad hlavou. Nepukla  řízené rozvibrování na vlastním rezonančním kmitočtu kamene byl totiž asi způsob jak sem byly obrovské desky stěhovány, a to i ze vzdálenosti mnoha kilometrů.

Jinými slovy, a dovedeno dál a výš než kam dohlédnou osnovy hudebních škol, tohle (zdánlivě nedůležité) vysvobození z hudebního otroctví temperovaného (roz)ladění odvážného člověka otevře jiným, důležitějším (frekvenčním) vztahům a souvislostem, a umožní mu začít chápat a užasle obdivovat jak (slyšitelně) vzájemnou propojenost všeho, tak moudrost předků a mistrů různých kultur, kteří již kdysi na vlastní uši a těla objevili to, co dnes objevují největší fyzici, matematici a myslitelé: že svět a vesmír (ale i lidské tělo) ladí, a hudba je druhou stranou mince duchovnosti (a naopak).





Kurz harmonie

Základem této školy je chromatická stupnice
C C# D D# E F F# G G# A A# H C H B A Ab G Gb F E Eb D Db C
a kvintový a kvartový kruh.


Ladění 

Problémy s laděním setrvávaly stovky let

Pomůcka k procvičování akordů



Předpokládá se, že absolutní sluch se dá naučit, protože jeho významnou složkou je sluchová paměť v kombinaci s dobře rozvinutým hudebním sluchem (Houška, 2007).


Diplomová práce
https://is.muni.cz/th/54237/pedf_m/diplomova_prace.pdf









DĚJEPIS POD LAVICÍ
je knížka o historii, překvapivě plná neuvěřitelných příběhů, které nám ve škole kdovíproč zatajili


http://vaclav4.cz


Zbytečný dějepis


Královská svatba


Dějepis pod lavicí a Templáři






Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Katedra hudební vědy
Teorie a provozovací praxe staré hudby
Rita Ryndová
Otázka historických ladění při současné 
interpretační praxi hry na zobcové flétny
Bakalářská diplomová práce



Hudební nauka - Teorie ladění



Mýtus středověké hudby

... Středověká liturgie se totiž vůbec nepodobala té naší, a co na ní znělo, byste v prodejně CD sotva řadili kamsi mezi "ambient" a "new age". Byla velmi temperamentní, emotivní, ve značně rychlém tempu a až do 13. století bylo běžné, že se při ní tančilo a bubnovalo, protože několik bubeníků bylo v kostele běžnějším jevem než varhaník. Ale k tomu se ještě  vrátím...








japonština je aglutinační jazyk
čínština je jazyk tónový

Čínština je slabičný jazyk (slabika je nejmenší a základní jazykovou jednotkou, která má výslovnost, lze ji zapsat a nese význam), tónový jazyk (melodie, kterou se slabika intonuje, určuje její význam)...






Hudební hluch neexistuje

Hudební hluch neexistuje 2

Hudební hluch neexistuje 3

Hudební hluch neexistuje 4

Hudební hluch neexistuje 5

Hudební hluch neexistuje 6














toto je záloha několika textů, neboť některý už z internetu zmizel ... :-(